Otevřený prostor spojující kuchyň a obývák působí vzdušně, ale zároveň klade vyšší nároky na vizuální soudržnost. Bez promyšleného přístupu snadno vznikne dojem dvou nesourodých zón, které k sobě jen tak přiléhají. Základem je zvolit jednotnou barevnou paletu, která se táhne celým půdorysem, a teprve v ní pracovat s odstíny a akcenty.

Začněte u podlahy a stěn. Světlé neutrální tóny – bílá, krémová, teplá šedá – vytvoří klidné pozadí, na kterém vynikne nábytek i doplňky. Pokud chcete dosáhnout plynulého přechodu mezi vařením a odpočinkem, pomůže vám barevné sjednocení otevřeného prostoru, které spočívá v opakování stejných odstínů napříč oběma zónami. Linka v barvě stěn, jídelní židle ladící s kuchyňskou deskou nebo textilie ve stejném tónu jako závěsy – to jsou nenápadné, ale účinné pojítko.

Nebojte se výraznějšího akcentu, ovšem s mírou. Jedna barva, například tmavě zelená nebo terakota, může prostor oživit, pokud ji použijete dvakrát až třikrát na různých místech. V kuchyni se objeví na úchytkách nebo nástěnce, v obýváku na polštářích či váze. Tím se oko přirozeně přesouvá mezi zónami a vnímá je jako jeden celek. Důležité je držet stejnou teplotu barev – teplé k teplým, studené ke studeným, jinak vznikne rušivý nesoulad.

Materiály hrají stejně důležitou roli jako barvy. Dřevo, kámen, kov a textil by se měly prolínat v obou částech. Dřevěná pracovní deska v kuchyni může mít stejný odstín jako konferenční stolek, kovové nohy židlí zase ladit s digestoří. Když barvy i materiály drží pohromadě, otevřený prostor působí klidně a úmyslně, ne jako náhodná směsice. Výsledkem je interiér, kde se vaří i odpočívá v jednom harmonickém celku.