Zkombinovat starožitnou skříň po babičce s novou sedačkou a minimalistickým stolem není otázka odvahy, ale hlavně míry. Retro kousky nemají za úkol přebít prostor, mají mu dodat charakter. Pokud jich nakupíte deset, vznikne depozitář. Pokud vyberete dva až tři silné kusy, vznikne domov, kde se dá žít. Rozhoduje poměr mezi starým a novým, ne množství peněz vložených do jednoho nábytku.

Klíčové je nechat retro předmět vyniknout a zbytek interiéru zklidnit. Moderní bílá stěna, neutrální podlaha a jednoduché linie vytvoří rám, ve kterém vynikne i ošoupaný dřevěný příborník. Naopak tapeta s velkým vzorem, koberec s ornamentem a k tomu ještě secesní lampa vytvoří chaos, který působí jako skanzen. Barvy držte v jedné až dvou základních tónech, retro kousek ať je tím, co přitáhne pohled. Pomůže i to, když si nejdřív prostudujete, jak se mid-century nábytku a jeho tvarům vyhnout doslovné kopii a jak je použít v současném prostoru. Nejde o to mít doma výstavu, ale funkční prostředí.

Praktický trik spočívá v tom, že retro kus musí něco dělat. Židle, na kterou se nesedá, je mrtvý exponát. Komoda, do které ukládáte oblečení, je nábytek. Stejně tak lampu používejte ke svícení, ne jen jako dekoraci na poličce. Když starý předmět plní svou původní funkci, přestane působit jako muzejní artefakt a stane se součástí každodennosti. A přesně to je rozdíl mezi domovem a výstavní síní.

Nebojte se ani opotřebení. Škrábanec na dřevě nebo mírně vybledlá látka nejsou vada, ale důkaz, že věc žila. Moderní interiér často trpí přemírou dokonalosti, a právě retro kousek mu dodá lidskost. Pokud si nejste jistí, začněte jedním předmětem. Zvykněte si na něj, sledujte, jak se s ním prostor mění. Další kousek přidejte, až budete mít pocit, že něco chybí. Takhle vzniká sbírka, která dýchá, místo muzea, které návštěvníky nutí chodit po špičkách.